USA
Kmen Zuniů žije na západě státu New Mexico na hranici s Arizonou poklidným tempem izolovaný od ostatního světa. Hlavní osadou je Zuni Pueblo, které je obklopené okouzlujícími stolovými horami a kde žije většina příslušníků kmene čítajícího zhruba dvanáct tisíc lidí.
Název Zuni jim dali kdysi španělští dobyvatelé, ale Zuniové sami sebe jako národ nazývají A’shiwi, jednotlivce pak Shiwi. Platí zde jejich vlastní zákony a na pořádek dohlíží policie složená výhradně ze členů kmene.
Kmen Zuni je považován za tradice nejvíce dodržující národ, který má svůj jedinečný jazyk, kulturu a historii, což je důsledek geografické izolace. Asi osmdesát procent rodin je zapojeno do výroby uměleckých předmětů. Jejich hlavní obživou je právě umění, které zahrnuje zejména světově proslulé vykládané stříbrné šperky, kamenné fetiše a hrnčířství.
Do rezervace Zuni přijíždím odpoledne, druhou sobotu v dubnu, v den, kdy se zde v Zuni Pueblu koná nejdůležitější a největší kmenový tanec v roce. Je to poslední tanec (tzv. last dance) po šesti na sebe navazujících menších tancích před začátkem sezóny, která začíná v dubnu.
Rezervace Zuni se nalézá v nadmořské výšce dva až dva a půl tisíce metrů a při příjezdu mě „vítá“ sněhová vánice. Ubytovávám se u svého známého Davida, lékaře v místní nemocnici. David mi vysvětluje několik pravidel, která je nutné během tance, ale i během mého několikadenního pobytu v rezervaci dodržovat. Zuniové jsou na některé věci velmi citliví a platí tu přísný zákaz fotografování. Jedno z pravidel říká, že přihlížející během tance nesmí tanečníky rušit. Tanec začíná v deset hodin večer a většinou se prý protáhne až do dvou až tří hodin ráno.
Do začátku máme ještě pár hodin času, a tak mě David bere na návštěvu ke svým známým, kteří žijí na okraji rezervace. Během cesty mi vypráví o jedinečnosti této kultury, ale i o některých civilizačních problémech, s nimiž se potýkají, jako je například diabetes, který je v posledních letech nejzávažnější a nejrozšířenější nemocí.
V době mého příjezdu již probíhá na posvátném náměstí v Zuni Pueblu odpolední tanec, který mohou návštěvníci sledovat i z rovných střech přilehlých domů.
Když po desáté hodině večer přijíždíme do Zuni Puebla, všude na hlavní silnici stojí desítky aut, pohybuje se tu spousta lidí a podél cest jsou stánky s jídlem a občerstvením. Nejvíce nás ale upoutá dunění bubnů rozléhající se po celém centru osady.
Posvátnými tanci Zuniové vzývají bohy, déšť, slunce, hojnou úrodu a podobně. Tancují výhradně muži, ženám je tento tanec zapovězen. Tanečníci, říká se jim kachinas, mají na hlavách nasazené pestrobarevné masky a jsou oblečeni do nádherně zdobených krojů. Slovo kachina pochází opět ze španělského jazyka, v domorodém jazyce se tanečník překládá jako ko’ko. Tancuje několik různých skupin, každá z nich je oblečena do jiných krojů a masek. Některé masky a kroje přímo září barvami, nemálo aktérů je vyzdobeno orlími pery a téměř všichni jsou opásáni stříbrnými náramky nebo opasky zdobenými nádhernými kusy tyrkysu. Tancuje se uvnitř šesti posvátných budov nazývaných kiwas. Budovy bohužel nejsou příliš velké, v každé z nich je napěchováno několik desítek místních a tancující skupina a nám zpočátku nezbývá, než pozorovat veškeré dění spolu s desítkami dalších přihlížejících venku v mrazu za neustálého sněžení. Jednotlivé skupiny tanečníků čítající od osmi do čtyřiceti členů se neustále mezi těmito budovami střídají, pobíhají nebo za ustavičného pohupování vyčkávají, dokud na ně nepřijde řada. Každá ze skupin předvádí svůj taneční program v asi dvacetiminutových intervalech. Přestože je poměrně chladno, některé skupinky tanečníků jsou oděny jen do sandálů, kožených sukének a masek na hlavě, přičemž zbytek těla zůstává nezakrytý. Další tanečníci jsou oblečeni jako ženy včetně patřičně načesaných vlasů a bujných vnad.
Jaká škoda, že se při obřadu nemůže fotografovat, mnoho tanečníků, kostýmů nebo masek by rozhodně za zvěčnění stálo. Ale daná pravidla je potřeba respektovat, jsou nedílnou součástí této kultury. Občas mezi námi projde místní policie, která dohlíží na poklidný průběh a také na návštěvníky, kteří by se přece jen snažili pravidla porušit.
Jsem naprosto fascinovaný atmosférou této akce a nakonec mám štěstí, že se s Davidem, kterého tu každý zná, dostaneme dovnitř jedné budovy, což můj zážitek několikanásobně zintenzivní. Tady právě probíhá rituální tanec zhruba čtyřicetičlenné skupiny. V místnosti je asi padesát židlí, na kterých sedí místní, před nimiž celá skupina za zvuku bubnů, chřestidel a monotónního zpěvu tancuje. V budově se ještě u zdí tísní, stejně jako my, několik dalších lidí. Celá skupina reaguje na každou změnu rytmu naprosto synchronizovaně, mění směr pohybu v jeden okamžik. Po chvíli zavírám oči a nechávám se unášet monotónními rytmy, což působí jako magické cestování v čase. Bohužel představení utíká strašně rychle a kolem půl třetí ráno vše končí.
V rezervaci mám možnost zůstat více jak týden, a mám proto spoustu času prozkoumat nejen historické Zuni Pueblo, ale i jeho okolí a celou rezervaci. Moje první cesta vede do návštěvnického centra, kde si mě zkoumavě, ale přátelsky prohlížejí dvě zaměstnankyně, které pocházejí z místního kmene. Hned u vchodu visí velká cedule s nápisem „Vítejte“ přeloženým do anglického, španělského a místního jazyka – v něm text zní keshshi. Dostanu nějaké informace a vydám se na pochůzku městem.
Vesměs všichni Zuniové, které potkávám, jsou usměvaví a působí na mě velice přátelským dojmem. Většina budov je kamenných a k vidění je spousta pecí, ve kterých se peče chléb a kukuřičné placky. Městečko působí poklidným dojmem, jen na hlavní třídě je trochu větší ruch, jelikož se zde nachází nejen benzinové stanice, ale i několik obchodních center zabývajících se hlavně prodejem stříbrných šperků a vyřezávaných sošek katchinas.
Když procházím posvátným náměstím, zastaví mě sympatická místní žena a zve mě k sobě domů, kde mi chce nabídnout nějaké suvenýry, které vyrábí její babička a přítel. Pozvání přijímám a jsem vtáhnut do skromně, ale útulně zařízeného domu, kde v obývacím pokoji sedí její přítel, který právě dokončuje sošku. Prodává je místním obchodníkům. Babička zas přináší umě zhotovené figurky z drobných korálků. Jednu si od ní koupím, dostanu sklenici vody, chvíli si povídáme, dělám několik fotek a po chvíli se s nimi rozloučím.
Jelikož chci o indiánech Zuni něco napsat, ptám se Davida na různé údaje. Dostávám však pouze nemnoho informací s tím, že Zuniové si pečlivě chrání svoje tradice a své soukromí, což nakonec chápu. Upozorní mě, že pokud o nich chci opravdu něco napsat, musím nejprve požádat kmenovou radu o svolení, což také udělám. Když přijdu do kanceláře Toma, který má vše na starosti, nejprve se na mě asi třicet vteřin zkoumavě dívá a poté říká, že napsat o nich mohu, a jestliže to přivede do jejich rezervace více takových lidí z mojí země, budou jen rádi.
Další den si v návštěvnickém centru zaplatím povolení k fotografování a poplatek za průvodkyni a přístup na některá místa. Čeká tu na mě usměvavá indiánka Misae, se kterou se vydávám na několikahodinovou vyjížďku a také prohlídku historických částí města.
Po chvíli Misae zjistí, že jsme „na stejné vlně“, a náš rozhovor probíhá ve velmi přátelském duchu. Ptám se jí na několik slov z jejich jazyka a také mě zajímá, jak se v jejich jazyce vyjádří to, že jsem z Čech. Odpověď je velice prostá. Misae říká, že pro mě mají jen výraz, že jsem bílý ze zámoří, což se v jejich jazyce vyjadřuje slovem melika. Zajímá mě tedy, jak se řekne černá nebo tmavá lidská rasa. To je prý me’quisho. Mají ale ještě jeden výraz, a to pro rozlišení asijské rasy, což je du’na ts’ana kwe – znamená to lidé malých očí.
Jdeme do prastaré misie, která byla dokončena v roce 1631. Hned vedle se nachází hřbitov, kam je nepovolaným vstup přísně zakázán.
Ptám se na posvátné tance, ale Misae odpoví, že ani ona sama nezná všechny detaily, přestože její otec je jedním ze zasvěcených tanečníků. Ví jen některé obecné věci, které mi vysvětluje. K zasvěcení do rituálů prý může dojít v devíti či desíti letech. Každá skupina tanečníků má svoje jméno jako třeba kukuřičná skupina, skupina deště, vláhy a podobně. Obětí, kterou každá skupina přináší, je účast na pěší pouti pouští do čtyřicet kilometrů vzdáleného magického kaňonu Hard Srubble, přičemž tuto pouť absolvují nejen pěšky, ale dokonce bosí. Kaňon Hard Srubble, jenž je pro Zunie posvátným místem s velkým duchovním významem, je poset neuvěřitelnou spoustou petroglyfů.
Ve školách se dětí učí jak anglicky, tak i původní jazyk Zuniů. Jako například u Navahů či jiných indiánských kmenů i tady má nejdůležitější slovo v rodině babička. Rodiny tady žijí po generace pohromadě a nejstarší členka rodiny má právo hlavního slova v rodinných záležitostech. O starší generaci se Zuniové starají s velkou úctou.
Stejně jako u kmene Hopi, ani tady nemají slovo pro „na shledanou“, místo toho říkají „uvidíme se později“, v jejich jazyce dalapbah, jelikož věří, že život je věčný a život na této planetě je jen jednou z epizod nikdy nekončícího cyklu.
Přestože před dvěma dny ještě sněžilo a v noci teplota klesá pod bod mrazu, máme tu příležitost narazit na prvního chřestýše vyhřívajícího se na poledním slunci jen pár metrů od našeho obydlí.
Po několika dnech strávených s mírumilovnými a přátelskými lidmi v rezervaci Zuni, se ale musím rozloučit a vydat se na další cestu s pozdravem DALAPBAH.
