SUDÁN
Možná, že je tomu tak, jak si mnozí z nás myslí, třeba jsme měli jen štěstí a třeba také ne, možná je to tam opravdu jiné. Ne, je to tam jiné. Média nepíší žádné pozitivní informace, myšlenky a události, v případě Dárfúru se ani pozitivně psát nedá.
Při našem cestování po severní a východní části černého kontinentu navštěvujeme i Súdán. Největší zemi černého kontinentu o rozloze 2,5 mil. km, rozdělenou do 26 států ve státě, obývá zhruba 42 milionů obyvatel, z nichž 70% tvoří muslimové a 25% animisté a pouhých 5% křesťané, na severu země jsou to Arabové a v jižní a západní části černo-černí Afričané. Je to jedna z nejchudších zemí světa i přesto, že má ohromné zdroje nerostného bohatství. Kromě bohatství jižního Súdánu, tím máme na mysli ropu, se těží měď, zlato a slída. Hlavním zdrojem obživy je zemědělství, ale spíše pro potřebu jednotlivce. Pěstuje se zde bavlna, sorgam, arabská guma, také cukrová třtina a další plodiny. Velbloudy, kozy a skot jsou vidět všude kolem stejně jako spousty oslů, které používají k přepravě nákladů i sebe samých.
Přátelští domorodci
Přeplouváme Asuánskou přehradu a po několikahodinové byrokracii směřujeme do hlavního města vyřídit si povolení k možnosti cestovat po západní a východní části Súdánu. Krajina se mění, vesničky jsou veselejší, čistší než v sousedním Egyptě, hliněné hranaté domky zdobí malba či pěkné železné barevné oplocení se vstupními vraty. Všude pobíhají veselé děti a barevně oblečené ženy. Jen ta cesta plná písku, kamení a občas i asfaltu se opuštěnou krajinou nekonečně táhne vzdáleně podél řeky Nil.
Čisté vesnice
Zdobená stavení
Mešity různých velkostí
Krátká zastávka u menší hory Jebel Barkal (Gebel Barkal) s návštěvou Královského pohřebiště z roku 1450 BC kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal. 98m vysoká na vrchu plochá hora sloužila jako orientační bod, pro místo, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií.
Domov černých faraónů
Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jsou jen minimálně, nakukujeme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé, dovolila bych si říct i v mnohem lepším stavu než v navštěvovaných egyptských pyramidách. Za doprovodu místního dozorce si v klidu bez zástupu turistů prohlížíme ornamenty a malby.
Královské pohřebiště Meroe
Velice zachovalé malby
Spousty zajímavých chrámů
Po několika dnech se zastávkami i na domorodých trzích, kde nákupem výpěstků s radostí podporujeme místní komunu, se dostáváme do hlavního města Chartúmu. V rušných ulicích mezi zmatečným provozem tříkolových taxíků, minibusů, terénních i osobních automobilů se náhodně seznamujeme se dvěma chlapíky, offroadovými nadšenci Abdelsalamem a Tahou a následně s jejich několika kamarády. V Chartúmu nás čeká trochu úředničení a návštěva ambasád následujících zemí, jsme nuceni hledat přijatelné ubytování. Kde jinde se můžete dostat mezi domorodce a do centra dění, než v Národním kempu na okraji města a tam nás úspěšně dovádí Abdelsalam. Nocujeme zde jako jediný běloši mezi možná stovkou černočerných Jihosúdánců, kemp slouží jako cvičiště, kde bývalé vojáky přecvičují na policisty.
V Súdánu se to barevně láme – arabská Afrika přechází do černé Cestování po Súdánu není tak jednoduché, hlavní trasa Wadi Halfa – Chartúm - Gallabat je bez problémů, ovšem k vybočení z této trasy je třeba povolení o které je nutno si zažádat v Chartúmu. Tak činíme i my. Plánujeme sjet z hlavní silnice a navštívit kraj nejčernějších z černých v krvavém pekle, kde po 22 let trvala krutá občanská válka mezi muslimským severem a převážně animistickým a křesťanským jihem. Vyjednáváme si povolení na jih a na východ.
Farmář se svým stádem u napajedla. V pozadí výrobna cihel
Žena na svém poli
Vesnické rozestavěné stavení ve vyprahlé krajině
Arabská vláda v čele s prezidentem Bašírem a arabská část obyvatelstva Súdánu nechtějí a neakceptují svou druhou polovinu národa. Odpírají jim práva a snaží se je jakýmkoliv způsobem vymýtit ze své společnosti i přesto, že Arabové nejsou původními obyvateli a tedy i oprávněnými této oblasti. Dopouštějí se vyvražďování pro ně nežádoucích kmenů, po dlouhou dobu je utlačují, v čemž i přes nátlak OSN k zastavení vraždění a sepsání „křehké“ mírové dohody, nadále pokračují. Lidé žijí v obavách a strachu, že se zlé časy brzy vrátí, napětí mezi jednotlivými kmeny vzrůstá a následně vzrůstá i násilí mezi jednotlivými kmeny. Organizace na pomoc se mezi místními nepohybují, což obyvatelům nedokazuje, že by o ně měl někdo zájem, že by někdo měl zájem pomoci této oblasti, jako by se na tuto část světa zapomělo. Všichni se staráme o Etiopii, Haiti a jiné země, které by si měli po takové době dotování pomoci sami, ale co právě jižní Súdán, krásní čistí lidé jižního Súdánu. Také mají právo na klidný život bez násilí a hladu. Nebo snad mají zájem o vyklizení ropných zdrojů v jižním Súdánu i ostatní části světa?
Následky občanských válek v Kadugli – psychicky i fyzicky postiženi
Náš súdánský kamarád Taha je skvělý organizátor a posvětil nám celou cestu až do samotného cíle. Odkázal nás na jeho přítele Hafize, který pracuje na základně v Jižním Kordofanu, v oblasti pohoří Nuba s nejvyšším vrcholkem 910m a rozlohou 40 x 140km, na pomyslné hranici mezi jižním a severním Súdánem. Cílem bylo Kadúglí – hlavní město Jížního Kordofan, kde spolu celkem v klidu žije několik kmenů a etnických skupin.
Tradiční bubny pohoří Nuba
Je pondělí 29. Muharram 1436. Příjezd do města byl zvláštní, tedy zvláštní byl ten pocit, který nás naplňoval s blížící se zvyšující populací. Nervozita, očekávání a asi trochu i strach, byl ale přebit zvědavostí a poznáváním. Poskočili jsme zpět do roku 1436, horkého nedělního dopoledne. Lidé nevěřícně pozorovali naše auto, pomalu roztávali, usmívali se a mávali. Městečko působilo poklidně, hlavní silnice asfaltovaná, prašné ulice plné nejen mladých lidí, ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy, nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů a bez stresu se pohybují po ulicích stejně jako muži odění buď do běžného, mnozí i elegantního evropského oblečení či pro arabské státy typických galabií „Jellabiya” – bílý dlouhý volný dres, bez obav mezi sebou diskutovali či poseděli u kávy u tzv. kávové lady, kterých na okrajích silnic se svým malým stolkem, malinkým grilem s dřevěným uhlím a s čaji, kávou a spoustou koření sedí mnoho. Horký vzduch provoněla káva, smažené ryby „nilský okoun“ se „šatou“ - pikantní směs arašídové pasty, šťávy z citronu a rozdrceného čili, „tameea“ – malinký karbanátek z metého hrachu a různého koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškěré zbylé známky strachu.
Hafiz nám představil mladého, šikovného, černočerného Jabira. Vždycky je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo, dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najímáme si tedy na příští dva dny Jabira jako našeho osobního průvodce. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLA/M (Sudan people’s Liberation army/movement - Súdánská lidově osvobozenecká armáda), nám pro začátek vysvětluje co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Po 22 letech v lednu roku 2005 jižní černý Súdán a severní arabský Súdán podepsali příměří, ke kterému vládu přinutili i jednotky OSN. A díky tomu, že je tu prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit. Jabir byl výborným průvodcem, provedl nás po okolí mezi vesničkami s kulatými hliněnými staveními s rákosovou střechou zvané „ghotiya“, krajina byla vyprahlá a suchá a k tomu ostré slunce vytlačilo teploměr opět na nějakých 45°C, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Od května do října je to pravý opak, vše zelené a rozbahněné, i děti mají velké prázdniny, neboť se nelze nikam dopravit – je období silných dešťů. Jako v celém Súdánu, tak i zde je hlavní zemědělství. Skot, kozy a velbloudi spolu s plantážemi sezamu, prosa a bavlny jsou rozložené všude po okolí.
Naše kroky míří rovnou i na trhu plném secondového oblečení z Evropy, čínských krámů a místních produktů, jako byl arabský gumovník, ovoce, zelenina, mléko, olej, vejce, smažené placičky z cizrny „falafel, v Súdánu spíše „tameeya“, kovářské výrobky a mezi tím vším i africké čipsy. Restované kobylky nevypadají vábně, ovšem chutnali právě jako čipsy. A jsou zdravé! Jabir plánuje návštěvu okolí a více než čtvrt století starý kmen o celkové populaci cca 2000 obyvatel, který dal jméno městu Kadúglí, původně zvaný Kodogole.
Zastavili jsme se v nejstarší vesnici Hadjaralmak. Náčelník “Mak” Mohama Rahal Mohamad Rahal byl potěšen naší návštěvou.
Původními obyvateli dnešního Súdánu byli černí lidé, zvaní Mereotic people, až do roku 641, kdy podlehli nájezdům Arabů-Egypťanů, kteří s sebou přivezli tzv. Islámskou válku a značně potlačili křesťanství. V 19. století arabský obchod s černými otroky a se slonovinou plně rozkvetl. Od té doby se Súdán potýkal s nadvládou Arabů, která se prolínala s vlivem Britů. Nakonec nastoupil vládu Bašír, který důrazně dává najevo nenávist k černé části této země.
Dle slov Mohamada Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severosúdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jihosúdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80 tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných Jihosúdánců.
Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina proso „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je jen svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.
Loučíme se. Dostáváme se nám pozvání na slavnostní oběd na počest Mohameda Rahalovo úspěšné poutě do Mekky. Pro nás je to potěšení a pro vesnici pocta, účast Evropanů na slavnostní hostině, kde budou účastni náčelníkové ostatních kmenů a starosta města Kadúglí.
Oběd s náčelníkem vesnice Hadjaralmak
Na třetí hodinu jsme přijeli do Hadjaralmak. Všude bylo spousty mužů v bílých galabíích a turbanem na hlavě, po dvoře rozestavěny stoličky, kolem plastové židle. Po přivítání starostou města Kadúglí jsme usedli spolu s náčelníky, stařešinou a ostatními okolo stoliček. Nejprve na řadu přišel lahodný, studený nápoj z plodů stromu Baobab, zvaný Karkadah, který v takovém horkém počasí výtečně osvěžil. Následovalo omytí rukou a už okolo pobíhali ženy a dívky. Na obrovských kulatých podnosech je prostřeno několik místních dobrot, z kterých se vůně linula přímo pod nos, včetně arabského kulatého placatého chleba. Chuťové buňky začali pracovat. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, jsme uštipovali kousky opečeného hovězího masa, které jsme namáčeli do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“, na zelenině jsme si mohli pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce „okra“, tenounké nakyslé velké placky z obilniny čiruka nebo prosa „kisra“, arabský chléb v polévce „fata“ a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jen jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýhkoliv známek opovržení či protestu. Po hostině následoval typický silný arabský čaj či káva „Jebanah“.
Pro náčelníka byla čest uvítat ve své vesnici bělocha, vyprávěl nám o kmeni, jeho zvycích a životě v Kadúglí. Seznámil nás s velkou částí kmene Kadúglí, dospělí se usmívali a vítali nás, děti, pokud nebrečely strachem, jakéže bílé strašidlo to na ně kouká, sahaly si na naši kůži a vlasy. Jako při jiných slavnostech nechyběl tanec „Kambala“, kde muži tančí v dlouhých slaměných sukních, na hlavách mají připevněné kravské rohy a okolo kotníků zvonky ze starých plechovek, tančí do rytmu zpěvu místních žen, domorodci okolo tleskají, zpívají a radují se. Tedy měli by zpívat a tleskat, ale momentálně jsme narušovali běžnou rutinu, museli si nás tedy stále prohlížet. Ženy si oblíbily Andreu a její bílou kůži a už si štěbetali, jak by se krásně vyjímala Henna.
Slavnostní tanec kambala
Tanečníci kambaly
Tanec a zpěv při zdobení hennou
Takovou zkušenost jsme si ovšem nesměli nenechat ujít. Ve městě jsme si ještě s novými přáteli dali lahodnou kávu a výtečné horké, sladké, kořeněné mléko a šli si odpočinout před dalším dlouhým dnem. Spánek při téměř 30°C moc hluboký není.
Ráno jako obvykle nás probudilo bouchání do plechu. To jen mladík za oslem na trakaři táhne cisternu plnou vody a nabízí ji po staveních.
V poledne, dle domluvy, jsme přijeli do vesnice, ženy již přichystané. Andreu z hliněno-slaměnné chatrče přivedli za zpěvu a tance, stejně tak jak probíhá posledních několik dní svobody nevěsty. Usadili ji do stínu košatého stromu na „angreb“ – dřevěná postel s lýkovým výpletem, seběhly se všechny zvědavé ženy a děti, takovou zajímavost si přeci nemohou nechat ujít. V jejich kmeni je Hennou zdobená běloška! V běžném životě nemají muži na tento kávový ceremoniál přístup, René je jako jediný mužský a je to jen vyjímečně. Na stole voněla káva, k občerstvení bylo připraveno čerstvé ovoce a na osvěžení v dalším horkém dni voda a kerkadah.
Hena Ceremony je dlouhá oslava
Typické svatební Henna zdobení je z vrchu od špiček prstů k předloktí a od chodidel přes oba kotníky na obou nohách směr do půli lýtek. Jak hodně, hustě a kam záleží na každé nevěstě. K předsvatebnímu ceremoniálu také patří různé zkrášlovací masky a saunování. Žena má být pro svého muže krásná s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži se ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely. Sednou si pod velkou nejlépe kravskou kůži a nechají se tzv. udit. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.
Fatima, mladá slečna převzala funkci překladatele. Nejprve se hmota z rozmělněných listů nanese na chodidla, špičky prstů u nohou a na špičky prstů na rukou, nechá se působit, mezitím se může začít malovat na jiných místech. K malování používají plastový sáček v rohu s otvorem naplněným barvicí hmotou, barvu nanášejí na kůži, malují různé ornamenty. Barva se nechá nějakou dobu působit a po té se smeje. Zhruba každých 14 dní se musí proces opakovat, jelikož vdaná žena se musí o sebe dobře starat, Henna je povinností a pro svého muže musí být krásná. Ženy se ve zdobení střídali, bylo pro ně zážitkem malovat na světlou kůži, zdobily, kde se dalo i tam kde se běžně nezdobí, na ramenou.
Detail zdobení hennou
Byly překvapeny našim vlastním tetováním a zkoumaly materiál a použité náčiní vedoucí k takovému výsledku. Po zhruba 5 hodinách je Andrea jako nevěsta, shodou okolností se v Kadúglí chystala jedna svatba.
Po 5 hodinách dekorace dokončena
Ženy nás vzali místním minibusem na pravou nefalšovanou předsvatební dámskou párty. Dvorek domku byl plný žen a dětí, židle rozestavěné, občerstvení přichystané. Opět jsme byli středem zájmu, Andrea s Hennou ještě více místní mátla. Všichni gratulovali k sňatku, ani nemělo cenu vysvětlovat, že se žádná svatba u nás nekoná. Děti se opět zdráhali přiblížit, dospělí se radostně seznamovali, tančilo se a zpívalo, i trochu legrace se zadařilo. Malý chlapec s jednou rukou plnou dobrot, se omýlal okolo našeho křesla, nevědomky s hlavou otočenou na jinou stranu se chytl Andreiné ruky, otočil se za svou rukou a už bylo vidět jen obrovské vytřeštěné oči, úskok, otevřená pusa a upuštěné dobroty na zem. Chudinka malá, ve svém životě neviděl bělocha a teď mu tady v jeho domku sedí hned dva a ještě s Hennou. Chvíli stál opodál a pak se pomalu plížil blíž, aby nás spolu s ostatními dětmi mohl škádlit. Nádherná atmosféra, veselí, vůně kávy, kerkadah a čerstvého ovoce navodilo příjemnou náladu. Ve městě se lidé za Andreou otáčeli, usmívali se a obdivovali výraznost zdobení na kůži. Rodina nevěsty nás pozvala na druhý den na svatební obřad, sice jsme přijali, ale nakonec se ho bohužel neúčastnili.
Po jednom odpočinkovém dni jsme konečně navštívili Jabirovo rodinu a kmen Kadja. Maminka nám naservírovala kisru a „balilu“, což jsou ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čirok. Chvíli si s námi i povídala, tedy mluvila na nás svým jazykem Rotana a její dcera nám vše překládala, ale měla nějakou práci, tak nás po chvilce opustila. Abychom o něco nepřišli, Jabir nás vzal do místního baru.
V jedné místní chatrči jedné malé vesničky si slečna vybudovala vlastní soukromí bar, uprostřed byl malý stůl okolo rozestavěné angreby a plastové židle, po stěnách se pnou rostliny, servíruje se zde domácky vyrobené pivo „Marisa“ ze sorgam (vykvašený čiruk) a „Araki“ (silná pálenka z kukuřice, čiruku nebo datlí). René s Jabirem si dali nějakou tu sklenku a Andrea radši zůstala jen u čaje a smažené ryby, po cestě zpět k Jabirovo rodině jsme se zastavili na kávu a mléko u kávové lady, před ulehnutím jsme si na rozloučení prohlédli pár fotek Jabirovo rodiny a přátel a jak vypadá okolí po období dešťů. Na druhý den jsme plánovali odjezd.
V noci se ale vše změnilo. Andrea dostala horečku, potila se a žaludeční a střevní potíže ji nenechali odpočinout. Žaludek nic nebere, ani vodu a jídlo už vůbec ne. Druhý den do ní kluci ládovali aspoň banány, nepodařilo se. Teplota v okolí stoupla, v noci bylo aspoň chladněji, ale přes den je asi 42 ve stínu a to se velmi špatně marodí. Jabirovo rodiče nám vymlouvali odjezd, v takovém stavu nelze cestovat. Nezabrali ani léky, ani čaje. Zůstáli jsme tedy další noc. Druhý den bylo o trochu lépe, René jako zdravá část výpravy se rozloučil se všemi, večer se opět Andreiný zdravotní stav zhoršil, opět těžká noc. Následné ráno bylo lépe, v lepším zdravotním stavu a plni úžasných zážitků jsme vyjeli se zastávkou u Tahovo sestry Ishan v El Obeid směr Chartúm.
Súdánský bauhaus
Milé děti vyznávají značku Nike
