Cestopisy

Po stopách donských kozákov

RuskoRUSKO

Cesta do Rostovskej oblasti

Se svým otcem se vydávám po stopách mého dědy, donského kozáka, který byl nucen v roce 1920 po ruské občanské válce opustit svoji rodnou vlast. Naše cesta vede nejprve letecky do Rostova na Donu, odkud se přepravíme dále na sever do Rostovské oblasti vzdálené tři sta padesát kilometrů. Odtud můj dědeček pocházel.

Po stopách donských kozákov

V Rostově na Donu už na nás čekají tři ruští novináři, Galina, Vadim a Oksana, kteří se zajímají o historii kozáků, o níž také píšou ve svém měsíčníku. Rostov na Donu je dnes jedno z nejrychleji se rozrůstajících měst v Rusku. Žije zde kolem dvou milionů obyvatel.

Po stopách donských kozákov, Rostov

Díky novinářům, kteří nám pomáhají, nacházíme Voloďu, skvělého člověka a zároveň průvodce, který pochází přímo z míst, kam se chystáme, a který pro nás dokonce přijede svým vozidlem. Alespoň si v Rostově nemusíme pronajímat automobil.

Staročerkaskaja

Naše první zastávka se uskuteční ve vesnici Staročerkaskaja, bývalém hlavním sídle kozáků. Její vznik se datuje koncem šestnáctého století. Leží na pravém břehu řeky Don přibližně 35 kilometrů proti proudu od Rostova.
Staročerkaskaja sloužila jako kulturní a politické centrum kozáků po téměř dvě století, než bylo po několika jarních záplavách v roce 1805 hlavní kozácké sídlo přesunuto do výše položeného Novočerkasku.
Navštěvujeme zde monumentální katedrálu Zmrtvýchvstání, kostel Proměnění, Atamanovo muzeum a další památky, kterých je zde k vidění víc jak čtyřicet. Obzvláště katedrála Zmrtvýchvstání postavená v letech 1706 až 1719 působí nezapomenutelným dojmem nejen zvenku, ale i zevnitř, kde lze po celé jedné vnitřní stěně spatřit nádherné vyřezávané reliéfy.

Po stopách donských kozákov

Trocha z historie kozáků

Slovo kozák s největší pravděpodobností pochází ze slova kazak a znamená „svobodný člověk“, nebo také „dobrodruh“.

Po stopách donských kozákov Po stopách donských kozákov

Kozáci vznikli usazováním původních kočovníků na jižních stepích Ruska a Ukrajiny, kde začali hospodařit. Tato oblast byla nazývána jako Divoké pole. Kozáci zakládali svoje osady (stanice) a přijímali pod svou ochranu i uprchlíky, kteří se chtěli vymanit z carského nevolnictví. Museli se formovat do bojových skupin, jelikož byli nuceni se bránit proti častým nájezdům asijských nomádů. Kozáci žili v malých samostatných komunitách, přičemž často utvářeli vlastní ozbrojené jednotky nezávislé na okolních zemích. Svobodný život si nakonec na carovi vymínili výměnou za ochranu hranic ruského státu. Po dohodě s Petrem I. se kozácká území stala součástí Ruské říše se zachováním značné míry autonomie.
Vojenství mělo pro kozáky velký význam, byli většinou ve stavu permanentní války s okolními kočovnými národy. Proto byla válečná kořist jedním z jejich hlavních zdrojů obživy. Podnikali riskantní výpravy nejen po souši, ale i po moři na Krym a Kavkaz, do Turecka a Persie. Používali při tom pouze lehké lodě, často dokonce jen čluny vydlabané z kmenů stromů.

Po stopách donských kozákov

Svou kořist dávali do společného kotle a přenechávali na starost pokladníkovi. Až po skončení výpravy uspořádali radu, na níž se kořist rozdělila. Podíl závisel na zásluhách jednotlivce a jeho hodnosti. Podíl po těch, kteří zahynuli v boji, dostali pozůstalí. Samostatný díl dostala i pravoslavná církev, z ukořistěných děl se odlévaly zvony.

Po stopách donských kozákov

Nejstarším kozáckým vojskem je vojsko donské. Donští kozáci se po staletí vyznačovali svou mimořádnou schopností sebeorganizace a nezlomnou vůlí dobýt a uhájit svoji svobodu a nezávislost. Vznikala nová vojska (volžské vojsko, amurské vojsko, ussurijské vojsko apod.). Tato vojska postupně utvořila jejich současné rozdělení. Jinou historii má jen kubáňské vojsko, které vzniklo přesídlením záporožských kozáků (Ukrajinců) do podhůří Kavkazu. Záporožci bránili expanzi polských knížat a německých rytířů na území Ukrajiny. Poté, co Kateřina Veliká uzavřela s Poláky smlouvu o neútočení a spolupráci, Záporožci ve vojenských střetech pokračovali, a proto byli rozhodnutím panovnice odsunuti z polské hranice na východ. Po celou svou vojenskou historii byli kozáci elitní složkou armády, podobně jako „britští“ Gurkhové. Později se kozáci stali páteří carské armády a označení kozák se v době carského režimu stalo v podstatě synonymem pro vojáka. Po bolševickém převratu došlo na Donu k několika kozáckým povstáním, která později přerostla v občanskou válku. Většina kozáků byla v roce 1920 evakuována spojenci z první světové války do internačních táborů po celém Středomoří.

Po stopách donských kozákov Po stopách donských kozákov Po stopách donských kozákov Po stopách donských kozákov

Věšenskaja

Osada Věšenskaja je známá především díky Michailu Alexandroviči Šolochovovi, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Jeho nejznámějším románem je „Tichý Don“.
Městečko Věšenskaja čítající dnes kolem deseti tisíc obyvatel leží na levém břehu řeky Don. Lidově se mu přezdívá Vjoški. Kdysi tady bylo kozácké centrum horního Donu.

Po stopách donských kozákov

Díky Šolochovovi zde byl postaven most přes řeku Don. Z Šolochovova domu je dnes muzeum, které můžete s průvodkyní celé projít včetně zahrady a garáže, kde se nachází několik starodávných automobilů, které spisovatel používal.

Po stopách donských kozákov

Jelanská

Další zastávkou je muzeum v Jelanské. V roce 2007 zde byl otevřen Památník protibolševického boje kozáků. V expozicích se podařilo obrovským množstvím autentických dobových dokumentů obsáhnout celou dramatickou historii kozáckého odboje. Tato obec měla před bolševickým pučem kolem 8 000 obyvatel, ale dnes jich tam žije jen kolem čtyřiceti. Z těchto míst pochází rodiče zakladatele památníku, inženýra Melichova. Zúčastňujeme se zde bohaté hostiny, která následuje po hromadných křtinách probíhajících v kostele v osadě Věšenskaja. Na hostině je kolem sta hostů, nemálo z nich je oblečeno do tradiční kozácké uniformy.

Po stopách donských kozákov Po stopách donských kozákov

Meškovskaja

Voloďa nás přivezl do své domovské osady, která se jmenuje Meškovskaja. Je to sousední vesnice stanice Migulinskaja, místa odkud pocházel můj děda. Jelikož jsou zde mezi osadami poměrně velké vzdálenosti, je to do stanice Migulinskaja ještě dalších třicet kilometrů. Voloďa nás ubytovává na svém statku, kde s rodinou chovají snad všechna domácí zvířata. Dočasný domov najdeme ve staré dřevěné kozácké chaloupce s několika dřevěnými okenicemi. Každý den s Voloďou vyrážíme v jeho automobilu za poznáváním krás ruských stepí a okolí Donu. Když jedeme do hůře průjezdných míst, Voloďa neváhá použít své pracovní vozidlo UAZ, které slouží jako sanitka. Je to sice starý typ automobilu, ale jeho síla a pohon všech čtyř kol nám dává záruku, že se dostaneme i na ta nejhůře přístupná místa.

Po stopách donských kozákov

Stanice Migulinskaja

Konečně dorazíme do cíle naší cesty – do stanice Migulinskaja. Tato rozlehlá osada ležící na levém břehu řeky Don nemá žádné výškové budovy a dnes tu žije zhruba tisícovka obyvatel. Ve vesnici je možno spatřit několik desítek původních dřevěných kozáckých stavení s typickými třemi okenicemi v čele domu a různobarevným nátěrem vnějších zdí.

Po stopách donských kozákov

Seznamujeme se s několika srdečnými a přívětivými lidmi, kteří nám vyprávějí o životě zdejších usedlíků i o neradostných osudech některých sourozenců mého dědečka.

Po stopách donských kozákov

Na břehu řeky nám místní připravují piknik spojený s projížďkou na malém motorovém člunu. Všude kolem osady jsou vidět nekonečné lány úrodné, leč ne vždy plně využité půdy. Nejvýrazněji na nás však působí zdejší stepi a jejich nepřekonatelné aroma. Roste tu mnoho druhů bylin, jejichž vůně se v letním vánku nemůžeme nabažit...

Po stopách donských kozákov
Autor: Petr Nazarov: www.petrnazarov.org
Tip: nevynechajte ani ďalšie cestovateľské príbehy v kapitole Na cestách...

Diskusia k článku

comments powered by Disqus

REZERVUJ

Letenka Moskva
Ubytovanie Rostov nad Donom
Požičanie auta v Moskve

Poistenie do Ruska


SI TU:  Domov › Články › Na cestáchPo stopách donských kozákov