USAPoloostrov Kalaupapa je jedním z nejkrásnějších a nejmagičtějších míst, která naleznete na Havajských ostrovech. Nachází se na ostrově Molokai a dostat se tam dá pouze sestupem po největších útesech světa, letecky anebo lodní dopravou. Tento nádherný kus země o rozloze patnácti kilometrů čtverečních je bohužel prolnut trpkou historií, jelikož je zde od roku 1865 kolonie lidí postižených leprou a v současnosti zde žije ještě necelých dvacet lidí s touto chorobou.
Na poloostrov se dá dostat jen na povolení, kterému požehnává správa Kalaupapa národního historického parku. Další možnost se naskýtá ve formě dobrovolné pomoci, které využíváme a na dva dny a dvě noci se stáváme členy této kolonie malomocných rozšířenou ještě o asi osmdesát lidí, z nichž větší polovina připadá na správu parku a menší polovinu tvoří sociální pracovníci.
Dá se sem podniknout i komerční jednodenní několikahodinová výprava, při níž překonáváte úzkou kamenitou stezku po útesech na mulách, dole na poloostrově nasednete do minibusu, který vás proveze vesnicí kolem kráteru až na západní stranu do bývalé osady Kalawao, kde vám připraví oběd.
Nemáte však možnost volného pohybu po terénu a možnosti této komerční výpravy jsou limitované. Tento jednodenní výlet stojí zhruba sto padesát dolarů.
Tato kolonie malomocných vznikla v roce 1865 ze strachu před šířením nemoci po Havaji. Zpočátku přivážel parník každý týden nemocné lidi. V době, kdy zde ještě nebyl žádný přístav, byli malomocní nemilosrdně shazováni do moře a mnozí z nich utonuli, jiné sežrali žraloci a ti, kteří měli pomyslné štěstí, doplavali ke břehu. Toto místo bylo prolnuté bolestí a zoufalstvím a v letech 1866-1873 bylo považováno za „peklo na zemi“. Vládla zde naprostá anarchie, zděšení, zloba a nevraživost. Malomocní byli odsouzeni k doživotnímu vězení a lidé si zde byli spíše vlky nežli bratry.
Původně žili lidé na východě ostrova v osadě Kalawao, ale díky povětrnostním podmínkám se osada přemístila na západní, přívětivější a méně větrnou stranu ostrova, kde dříve bývala rybářská osada.
Lepra, malomocenství či Hansenova nemoc, jak je tato choroba také nazývána, se nejčastěji přenáší při dlouhodobém styku s infekční formou onemocnění prostřednictvím kůže nebo dýchacího ústrojí. Po nalezení léku proti této zákeřné nemoci je poslední údajné nakažení datováno v roce 1969. Vše se na poloostrově Kalaupapa začalo měnit příchodem Josepha de Veustera, římsko-katolického kněze, narozeného v roce 1940 v Belgii, který je znám spíše je Father Damien neboli Otec Damien. Otec Damien je považován za „mučedníka lásky“ a také nazýván jako „otec malomocných“. Na ostrov dorazil v roce 1873, tehdy zde žilo necelých tisíc nakažených lidí. Nejvyšší počet lidí postižených leprou na poloostrově byl tři tisíce. U Damiena je v roce 1884 zjištěna nákaza touto chorobou a v roce 1889 na ní umírá. Jeho nejznámější slova jsou: „Jsem nejšťastnější z misionářů, je sladké umřít jako boží dítě…“
Sestup po útesech po strmé a kamenité cestě trvá hodinu, cesta nahoru o půl hodiny déle. Cesta se vlní po útesu a má 27 zlomů.
Když stojíte nahoře na útesech na vyhlídce na Kalaupau, tyto útesy se nezdají tak veliké jako když jste dole, přímo pod nimi. Pohled zdola na zelení porostlé monstrózní velikány doslova tají dech.
Scházíme s dvěma dalšími dobrovolníky dolů na poloostrov, kde na nás čeká správce parku Phill a odváží nás na okraj vesnice, kde má správa parku zbudovanou ohradu, ve které vysazují a zušlechťují různé stromy a keře. Pomáháme tady několik hodin a poté nás Phill zve na projížďku po celém poloostrově.
Jsme však upozorněni na to, že z etických důvodů máme co nejvíce respektovat soukromí místních pacientů, což znamená i nefotografovat tyto postižené lidi. Osada čítající několik desítek domů a její okolí je dnes velmi pečlivě upravována a vše působí na první pohled přívětivým dojmem.
Tato osada se nachází na západní straně poloostrova oproti původní vesnici, dříve se nacházející na východě.
Na severní straně je maličké letiště bez personálu sloužící nejen pro přepravu zásob ale i lidí, kteří nechtějí anebo ze zdravotních důvodů nemohou absolvovat náročný výstup po útesech. Nedaleko letiště se tyčí starý maják.
Uprostřed poloostrova je vyhaslý kráter, z jehož vrcholu je nádherná vyhlídka na celý poloostrov a je zde postaven obrovský kříž z kamenů a betonu.
Na východní straně poloostrova, kde kdysi bývala původní osada, dnes ještě stojí dva kostely zbudované před více jak sto lety. Jeden z kostelů nechal postavit Otec Damien. Jeho hrobka, ozdobená mnoha věnci z květin, se nalézá hned vedle. Na několika místech v okolí jsou ještě patrné kamenné základy původních staveb. Nedaleko od kostelů se nachází Judd Park, odkud je výhled nejen na obrovské útesy ale i na několik maličkých ostrůvků tyčících se do moře. Je tady několik opuštěných domků, které kdysi patřily zde žijícím postiženým lidem, ale jelikož se populace malomocných od posledního nakažení snižuje, v červnu 2009 zde bylo evidováno ještě 19 nakažených lidí, z čehož zde stabilně žijících bylo už jen 12.
První večer vyrážíme na samostatnou procházku po vesnici a přilehlých, několik kilometrů dlouhých a písečných pláží.
V přístavu právě probíhá oslava narozenin jednoho ze stálých zaměstnanců parku. Je tady malý obchod se smíšeným zbožím a ceny jsou tady nesrovnatelně nižší než jsou na ostatních částech Havajských ostrovů. Nakupovat zde ovšem můžou jen místní lidé. Hned vedle obchodu je postavena miniaturní čerpací stanice.
Je tu i jakási „nálevna“, budova, kde se mimo alkoholu taktéž prodávají nejdůležitější potraviny, ovoce a zelenina. Posedává tu pár pacientů společně se zaměstnanci parku a někteří z nic popíjí pivo z plechovky, pozorujíc přitom zapnutý televizor v rohu místnosti. Když přicházíme my, dva cizinci, míjejí nás jejich pohledy s nezájmem.
Blíží se zrovna doba západu slunce, které zapadá v dáli někde za ostrovem Oahu, který je možné za jasných dní z Kalaupapy zahlédnout. Z poloostrova, díky jeho poloze, můžete spatřit nejen západ, ale i východ slunce.
Po návratu do vesnice směřují naše kroky do místního muzea, což je malá budova situovaná v prostorách kostela.
V muzeu jsou na stěnách rozvěšeny ještě staré černobílé fotografie zachycující hrůzostrašně znetvořené obličeje a těla postižených lidí. Při jejich prohlížení běhá člověku mráz po zádech. Pro mě překvapivě tady nacházím i českou, respektive slovenskou stopu, když vidím na jedné stěně poutač ve slovenštině na přednášky Petera Žaloudka, který o tomto místě a otci Damienovi, jak se později dozvídám, napsal celou knihu. O otci Damienovi byl mimo jiné natočen film s názvem „Molokai“, jehož natáčení probíhalo přímo na ostrově Molokai. Zahrálo si v něm několik lidí z Kalaupapy i zbytku ostrova Molokai.
Po dvou strávených dnech se naposledy kocháme nevídaným pohledem na obrovské útesy, tyčící se nad celým poloostrovem a loučíme se.
Po zdolání cesty nahoru po útesech se ještě naposledy ohlížíme a shora se mlčky díváme na toto magické, respekt vyvolávající a pro někoho naprosto nereálné místo.
